Disociativní porucha

Co je disociativní porucha

Představ si, že mozek je jako počítač, který se při přetížení nebo velkém stresu začne „odpojovat" od reality — aby tě ochránil před tím, co je příliš bolestivé. Přesně to se děje při disociativní poruše: mysl se dočasně oddělí od myšlenek, pocitů, vzpomínek nebo dokonce od vlastního těla a identity. Není to slabost ani vymýšlení — jde o skutečný obranný mechanismus mozku, který ale může časem začít překážet normálnímu životu.

Příznaky

Depersonalizace — pocit, že se díváš sám na sebe zvenku, jako bys sledoval cizího člověka nebo byl v pohádce
Derealizace — okolní svět působí neskutečně, jako mlha nebo filmová kulisa, i když víš, že tam fyzicky jsi
Amnézie (ztráta paměti) — zapomínáš celé části dne, situace nebo dokonce důležité životní události, aniž bys měl fyzický důvod
Přepínání identity — u závažnějších forem (dříve označovaných jako „mnohočetná osobnost") máš pocit, že jsi různé osoby s odlišnými vzpomínkami, emocemi nebo způsoby chování
Emoční otupělost — cítíš se prázdný nebo odříznutý od vlastních pocitů, i v situacích, kde bys normálně prožíval radost nebo smutek
Ztráta kontroly nad pohybem nebo řečí — v některých formách se mohou objevit pohyby nebo křeče, které nevyvoláš vědomě, podobně jako u epilepsie, ale s jinou příčinou

Příčiny

Nejčastěji za disociací stojí trauma — tedy zážitek nebo dlouhodobá situace, které byly pro psychiku příliš těžké. Může to být fyzické nebo sexuální zneužívání v dětství, válečné zážitky, vážná nehoda, ztráta blízkého nebo dlouhodobé zanedbávání. Mozek v takový moment udělá to, co umí nejlépe — „vypne" bolestivou část prožívání, aby přežil. Roli hrají také genetická citlivost (někdo je k tomuto mechanismu náchylnější), chronický stres nebo kombinace více nepříznivých okolností. Disociace se navíc někdy vyskytuje společně s jinými poruchami, například s úzkostí, depresí nebo posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD — stav, kdy trauma stále „žije" v mysli dávno po skončení nebezpečí).

Kdy jít k lékaři

Opakovaně ztrácíš části dne a nevíš, co jsi dělal — jako bys měl „výpadky"
Okolí tě upozorňuje na chování, které si sám nepamatuješ
Pocity neskutečnosti trvají déle než pár minut a opakují se pravidelně
Disociativní stavy ti brání v práci, ve vztazích nebo v každodenním fungování
Máš myšlenky na sebepoškození nebo sebevraždu — v takovém případě vyhledej pomoc ihned
Po traumatické události se cítíš „jako v jiném světě" déle než několik dní

Léčba

Dobrá zpráva je, že disociativní poruchy dobře reagují na odbornou pomoc — a velká část lidí se výrazně zlepší. Základem je psychoterapie, nejčastěji trauma zaměřená kognitivně-behaviorální terapie (přístup, který pomáhá mozku zpracovat bolestivé vzpomínky bezpečným způsobem) nebo EMDR (metoda, při níž terapeut pomocí řízeného pohybu očí pomáhá mozku „zarchivovat" traumatické zážitky tak, aby přestaly tolik bolet). Důležitá je práce na bezpečnosti a stabilitě — terapeut tě nejprve naučí zvládat příznaky, až poté se pouští do samotného traumatu. Léky nejsou primární léčbou disociace, ale mohou pomoci s doprovodnou úzkostí nebo depresí. Léčba bývá dlouhodobější, ale každý krok vpřed má smysl.

Prevence

Po traumatickém zážitku vyhledej odbornou pomoc co nejdříve — čím dříve trauma zpracuješ, tím menší šanci má, aby se v mozku „zakořenilo"
Buduj bezpečné vztahy a mluv o svých pocitech — sociální opora je jeden z nejsilnějších ochranných faktorů pro psychiku
Uč se techniky zvládání stresu — mindfulness (vědomá přítomnost) nebo dechová cvičení pomáhají mozku zůstat „zakotvený" v přítomnosti
Nepodceňuj psychologickou pomoc pro děti — trauma v dětství je největším rizikovým faktorem, včasná podpora dokáže hodně změnit

Časté otázky o disociativní poruše

Je disociativní porucha totéž co schizofrenie nebo „rozdvojená osobnost"?

Ne, jsou to úplně různé věci. Schizofrenie je psychóza (stav, při němž mozek ztrácí kontakt s realitou a tvoří halucinace nebo bludy) — disociace s tím nemá nic společného. A pojem „rozdvojená osobnost" je lidový výraz pro velmi vzácnou formu disociativní poruchy identity, která se výrazně liší od toho, co většina lidí s disociací prožívá.

Může disociace přijít i bez traumatu — třeba jen ze stresu nebo únavy?

Krátkodobá a mírná disociace — například pocit, že „jedete na autopilota" nebo že jste na chvíli „mimo" — je zcela normální a zažívá ji téměř každý při velké únavě nebo silném stresu. Problémem se stává teprve tehdy, když je intenzivní, opakuje se a začíná omezovat každodenní život. Tehdy stojí za to promluvit s odborníkem.

Jak dlouho trvá léčba a dá se disociativní porucha úplně vyléčit?

Délka léčby závisí na tom, jak hluboké trauma za poruchou stojí — u mírnějších forem může stačit několik měsíců terapie, u komplexnějších traumat trvá léčba roky. Úplné vymizení příznaků je reálné, zejména u lehčích forem. I u závažnějších poruch ale většina lidí při dobré léčbě dosáhne výrazného zlepšení a plnohodnotného života — takže rozhodně stojí za to začít.

Autor: MUDr. Michal Podrazil, Ph.D.

Disclaimer: Tento obsah je pouze informativní a nemůže nahradit konzultaci s lékařem nebo psychiatrem. Pokud máš vážné obavy o své psychické zdraví, vždy se obrať na odborníka.